Podmokelský poklad: největší zlatý nález v českých zemích

V červnu 1771 podemlel po vydatném lijáku potok luční stráň pod vesnicí Podmokly na Rokycansku. Nádeník Janota, který tu sekal trávu, uviděl v blátě hromádku lesklých plíšků, pokládal je za mosazné knoflíky a odnesl je dětem na hraní. Byly to zlaté keltské mince a jeho nález vešel do dějin jako podmokelský poklad – největší poklad zlatých mincí, jaký kdy vydala česká země. Za dva měsíce z něj skoro nic nezbylo. Jeho příběh vede z vesnice sužované hladomorem do tavicích kelímků pražské mincovny a zpátky o osmnáct století ke keltským razitelům těch mincí.

Lijavec, louka a zlaté knoflíky

Rok 1771 byl v Čechách rokem hladu. Po sérii deštivých let a neúrod začal na jaře 1770 hladomor, který trval až do roku 1772 a připravil o život odhadem čtvrt milionu až půl milionu lidí. Na Zvíkovci, k jehož faře Podmokly patřily, stál v roce 1771 korec pšenice 13 zlatých a korec žita stejně. Úřady zakazovaly vývoz obilí, po vesnicích chodily houfy žebráků a k hladu se přidávaly nemoci. Situace byla tak vážná, že na podzim 1771 strávil v Čechách šest týdnů císař a spoluvladař Josef II. a po návratu žádal matku Marii Terezii o pomoc. Podmokly byly v té době malou vsí na rozsáhlém křivoklátském panství knížat z Fürstenberka.

Datum nálezu se tradičně uvádí 12. června 1771, pamětní kniha zvíkovecké fary zapsala 11. června. Shodují se okolnosti: po velkém lijáku podemlela dešťová voda a rozvodněný potůček luční břeh v úzkém údolí severně od vesnice, nedaleko samoty Vystrčilka, odkud se údolí svažuje k Berounce. Nádeník Janota v sesuté hlíně našel lesklé plíšky, pokládal je za knoflíky nebo kousky mědi a odnesl je dětem na hraní.

V rodině Sommerových z Podmokel se dlouho vyprávěla jiná verze, kterou předával Martin Sommer, v roce nálezu asi šestiletý chlapec: louku pod vsí sekalo víc sekáčů včetně jeho otce, jeden z nich odběhl k potoku a našel dvě místa pokrytá „polokulatými knoflíky“. Sekáči si jich nabrali do rukávů kazajek, aby měli kluci čím cvrnkat. V obou verzích přichází zlom stejně: „knoflíků“ si všiml podomní obchodník, žid, koupil od dětí několik kusů po krejcaru a začal se shánět po dalších. Tím prozradil, že jde o zlato. Celá ves se seběhla k potoku a lidé sbírali mince, které déšť dál vyplavoval z hlíny. Takto se mezi lidi rozešla zřejmě skoro třetina pokladu.

Kotel ve stráni nad potokem

Krátké bohatství Podmokel zachytila místní tradice: v hospodě se prý platilo zlatem a mlynáři z okolí najednou našli mouku, kterou po hrstech vyměňovali za mince. Zpráva se mezitím donesla na křivoklátský vrchnostenský úřad. Jeho úředník se vydal na místo nálezu, dal ve stráni kopat a narazil na jádro pokladu – bronzový kotel, ve spodní části už rozpadlý a plný dalších mincí.

Kotel měl dvě zahnutá držadla, ústí široké asi čtvrt metru a hloubku kolem třiceti centimetrů. Ležel původně hluboko v zemi a teprve přívalové deště odplavily hlínu natolik, že se mince začaly objevovat na povrchu. Vedle mincí byl v kotli i zlatý kruhový šperk – popisuje se jako náramek i jako nákrčník. Zvíkovecký farář si do pamětní knihy poznamenal, že šlo o měděný kotel „na čtyři korce“ plný ryzího zlata; skutečná nádoba byla mnohem menší a farářova míra ukazuje spíš, jak rychle nález zveličila pověst.

Na Křivoklátě úředníci mince spočítali, zapečetili a poslali do Prahy knížecímu hofmistrovi. První balík obsahoval 1 680 kusů o váze 20 liber a 23 lotů, druhý 1 200 kusů vážících 18 liber a 10 lotů českého závaží. Obojí putovalo do pražské mincovny. To však byla jen část pokladu; zbytek měli doma vesničané.

Kníže Karel Egon I. z Fürstenberka

Majitel panství Karel Egon I. z Fürstenberka se narodil 7. května 1729 v Praze jako druhý syn Josefa Viléma Arnošta z Fürstenberka a Marie Anny z Valdštejna, dědičky křivoklátského panství. Od roku 1751 sloužil jako rada zemské správy v Praze a roku 1753 se oženil s Marií Josefou ze Šternberka, dcerou nejvyššího hofmistra Marie Terezie. Po matčině smrti roku 1756 převzal velkostatky Křivoklát, Nižbor, Podmokly, Dobrovici, Loučeň a další. Roku 1766 byl císařským komisařem u říšského komorního soudu ve Wetzlaru a roku 1767 obdržel Řád zlatého rouna.

Nejvyšším purkrabím Českého království, tedy nejvyšším zemským úředníkem, se stal 20. července 1771 – právě v týdnech, kdy jeho úředníci v Podmoklech vymáhali zlato – a úřad zastával do roku 1782. Patřil přitom k osvíceným šlechticům své doby: shromáždil knihovnu o zhruba 20 000 svazcích, podporoval školy, kvůli péči o chudé si vysloužil přezdívku „žebrácký advokát“ a roku 1784 se stal prvním prezidentem České společnosti nauk. Její schůze se často konaly v jeho paláci na Malé Straně a své sbírky přírodnin a uměleckých předmětů jí věnoval; dnes je spravuje Národní muzeum. Jeho knihovna je od roku 1881 uložena na hradě Křivoklátě.

K pokladu se přesto zachoval jako vlastník půdy, ne jako sběratel. Zajímala ho zřejmě hlavně hodnota zlata; o staré mince jako památku nebyl v jeho okolí velký zájem. Do Podmokel proto vyslal úředníka, který měl sesbírat všechno, co ještě zbylo – aktuára Kašpara Růžičku.

Aktuár Růžička a vymáhání zlata

Růžička přijel s dalšími úředníky a s dráby. Jak postupoval, se v Podmoklech vyprávělo ještě po generacích: domovní prohlídky s vytrháváním podlah a páráním slamníků, muži přivazovaní jeden po druhém k lavici a bití lískovkou, dokud nevydali poslední minci. Kdo nepromluvil ani pod ranami, byl podle tradice odvezen do hladomorny na Křivoklát. Bití se prý nevyhnuli ani ti, kdo mince vydali sami, pokud byli podezřelí, že ještě něco tají.

Růžičkova vlastní hlášení knížeti, dochovaná ve fürstenberském archivu v Donaueschingenu, jsou střízlivější a zato přesná. Z jeho první výpravy do Podmokel pocházelo 631 kusů; 24 z nich odeslal sekretář knížeti, tři dostala jedna šlechtična a 604 putovalo do mincovny. Dne 10. července přinesla selka Sommerová dalších 349 velkých i malých kusů. Nález probudil i jiné naděje: v Podmoklech se proslýchalo, že se tu našla také stříbrná ruda, a jeden z hospodářských úředníků měl v polovině července v tichosti odebrat její vzorek. Druhá Růžičkova výprava 23. července vynesla 266 kusů – 58 od sestry selky Sommerové, 54 od manželů Malířových, 41 od podmokelského písaře, 39 od selky Sommerové, 27 od zvíkoveckého sládka, 24 od selky Dvořákové a zbytek po menších počtech. S mincemi, které předtím vybral křivoklátský vrchní úředník a které se vykoupily od židů z okolí, se sešlo 280 kusů. V doušce se Růžička omlouval, že kdyby nemusel spěchat po jiných úředních věcech na panství Dobrovice, sehnal by víc.

Hlášení zachytila i drobnosti, které dobře ukazují, jak zlato kolovalo. Dvě malé mince dostal žid z Prašného Újezda, aby mezi souvěrci vyzvídal, komu se další kusy dostaly do rukou. Na zámku v Loučeni získal hrabě z Valdštejna dvě mince za tři dukáty a kníže Hohenlohe jednu za tři zlaté. Zvíkovecký farář odmítl vydat svých 40 kusů. Nejvíc zlata se našlo u selky Sommerové, její sestry a zetě – dohromady přes čtyři sta kusů. Do konce července 1771 tak úředníci zjistili přes 4 200 mincí o váze kolem 28 kilogramů; 66 z nich zatím zůstávalo u faráře, sládka a Malířové.

Podle tehdejších předpisů náležela třetina nálezu státu. Císařovna Marie Terezie se svého podílu vzdala ve prospěch knížete. Nálezci, kteří poklad neohlásili, nedostali nic.

Z duhovek dukáty Marie Terezie

Osud zajištěných mincí se rozhodl rychle. V pražské mincovně je roztavili a ze zlata razili běžné dukáty Marie Terezie s letopočtem 1771. Růžičkovo hlášení ze 12. července popisuje, jak se to dělo: 11. července donesl hofmistr do mincovny 1 200 kusů z druhého balíku, 604 kusy z Růžičkovy výpravy a 349 kusů od Sommerové. Všechno se na královské váze v přítomnosti Růžičky a hofmistra několikrát převážilo, ihned roztavilo a mincmistr převzal k ražbě 52 hřiven zlata.

Účet je zapsaný do krejcaru. Hřivna zlata se počítala za 339 zlatých, takže 52 hřiven vyneslo 17 628 zlatých. Už 10. července přitom knížecí pokladna dostala 13 743 zlatých 48 krejcarů za první tavbu z prvního balíku o váze přes 41 hřiven. Poslední dávka 280 mincí – 153 velkých, 119 středních a 8 malých – šla do kelímku 31. července a vynesla dalších 1 817 zlatých. Dvě stě nových dukátů se mělo prostřednictvím kněžny odeslat do Vídně.

Akta zaznamenávají hmotnost kovu a výnos ve zlatých, počet dukátů ne. Podle propočtu z nich vzniklo 3 054, 3 917 a 403 dukátů, celkem asi 7 374 tereziánských dukátů s letopočtem 1771; poslední z nich měla knížecí pokladna převzít 3. srpna.

Na venkově mezitím rostla legenda. Zvíkovecká farní kniha zapsala, že poklad přinesl knížeti podle jedněch přes 80 tisíc, podle jiných přes 260 tisíc zlatých. Skutečný výnos červencových taveb dosáhl asi 33 tisíc zlatých. Dukáty z podmokelského zlata se od ostatních tereziánských dukátů téhož roku nijak neliší; žádná značka je neodlišuje a v oběhu se rozplynuly beze stopy.

Dukát s poprsím knížete z roku 1772

Fürstenberkové nebyli v mincovnictví nováčky. Mincovní právo získal rod už roku 1500 od Maxmiliána I. a dal si ho potvrdit v letech 1627 a 1642; razil v několika mincovnách včetně pražské. Otec Karla Egona, kníže Josef Vilém Arnošt, nechal v Praze v letech 1750–1751 a 1754 razit takzvané jílovské dukáty ze zlata z Jílového u Prahy. Syn tak mohl navázat na rodinnou tradici – jen jeho zlato bylo keltské.

Vymáhání červencovými tavbami neskončilo. Uvádí se, že úředníci ve třech dávkách v prosinci 1771, v únoru a v březnu 1772 zabavili ještě několik tisíc duhovek a uložili je v mincovně. Z nich měla vzniknout nejznámější připomínka celé události. Roku 1772 udělila Marie Terezie knížeti výjimečné povolení: smí z „alten Münzen“ nalezených na svých statcích jen pro tentokrát a bez nároku do budoucna vyrazit 5 000 dukátů se svým poprsím a erbem, podle platné mincovní stopy a za úhradu ražebného a razidel.

Dukát se razil v pražské mincovně, váží kolem 3,46 gramu a měří asi 21,5 milimetru. Na líci je poprsí knížete hledící doprava, s dlouhými vlasy staženými stuhou, s řetězem Řádu zlatého rouna a hermelínovým pláštěm, kolem opis CAROLVS EGON PRIN: IN FÜRSTENBERG. Rub nese korunovaný štít s orlicí, obklopený hermelínovým pláštěm a řetězem rouna, a opis LANDG: BAR & STUL: C: IN HEILIG & WERD: 1772 – lantkrabě v Baaru a ve Stühlingenu, hrabě v Heiligenbergu a Werdenbergu. Známe ho ze dvou razidel; na jednom, brzy vyřazeném, je jméno knížete psáno s Y místo Ü.

Na rozdíl od tereziánských dukátů 1771 má tahle ražba s pokladem doloženou vazbu přímo v císařském povolení. Numismatik Eduard Fiala přesto pochyboval, zda do ní šlo opravdu podmokelské zlato: kov z červencových taveb se podle Růžičkova hlášení hned zpracoval na tereziánské dukáty a v mincovně by musel čekat skoro rok. Pokud zimní zabavení skutečně přinesla tisíce dalších mincí, mohly dukáty 1772 vzniknout právě z nich – a poklad by pak byl větší, než ukazují červencová akta. Dukát Karla Egona, povolený v počtu 5 000 kusů, dnes patří k vzácným mincím.

Co v kotli bylo: mušlové statéry a jejich díly

O tom, jak mince vypadaly, nevíme z úředních akt, ale z mála dochovaných kusů. Poklad tvořily převážně mušlové statéry o hmotnosti kolem 7 gramů a jejich díly, třetiny a osminy statéru. Odpovídá tomu i rozdělení poslední dávky na velké, střední a malé kusy. Statér byl nejvyšší jednotkou keltské zlaté měny; ve Středomoří se pod stejným jménem razila řecká zlatá mince, která byla Keltům vzorem. Jeden mušlový statér obsahoval zhruba tolik zlata jako dva tereziánské dukáty, na které se pak v pražské mincovně proměnil.

Mušlový statér je silná, miskovitě prohnutá mince. Na vyduté straně má vějířovitou prohlubeň s paprsky, připomínající lasturu – odtud název. Byl vysloven i názor, že tvůrce razidel inspirovaly zkameněliny prvohorních trilobitů, které se nacházejí v silurských skalách kolem Berounky. Vypouklá strana nese nejčastěji malý hrbolek s pěticípou hvězdičkou nebo drobnou dlaní, jindy jiné jednoduché symboly nejasného významu. Jeden ze statérů z Podmokel má na vyduté straně srpkovitý útvar s šipkou a vějířem paprsků, na vypouklé kuličku s pěti paprsky; váží 6,45 gramu a měří 17 milimetrů.

Menší díly z pokladu mají na vyduté straně hvězdicovou obrubu, trojúhelník s paprsky a řadu teček nebo nezřetelné zvíře; třetiny váží přes 2 gramy, osminy kolem 0,9 gramu při průměru 8–9 milimetrů. Kov je velmi čistý – ryzost mušlových statérů se pohybuje zhruba mezi 85 a 97 procenty zlata. Pochází nejspíš z rýžování v českých řekách: stopy po starověkém rýžování, takzvané sejpy, jsou dodnes patrné podél Otavy, Vltavy i Berounky.

Duhovky: od makedonského vzoru k mušli

Lidové jméno duhovky se ujalo v Čechách i v Bavorsku, kde se jim říká Regenbogenschüsselchen, duhové mističky. Mince se nacházely na polích po dešti, když z nich voda smyla hlínu, a podle pověry je vydávala země tam, kde se jí dotkla duha. V numismatice se duhovkou rozumí každá zlatá keltská mince nebo její díl, nejen mušlový statér.

Keltské zlaté mince z Čech prošly dlouhým vývojem. Keltové poznali peníze patrně při válečných výpravách do Středomoří a na Balkán, a tak nejstarší ražby napodobovaly zlaté statéry makedonského krále Alexandra III. Velikého s hlavou Athény v korintské přilbě na líci a okřídlenou Niké na rubu. Kde přesně vznikaly, není jisté; uvažuje se o východních Čechách i o Moravě. Jiné ražby, typu Athéna Alkis, napodobovaly stříbrné čtyřdrachmy Filipa V. Numismatik Karel Castelin rozdělil zlaté statéry do čtyř skupin. Skupina A s oběma řeckými předlohami váží 8,11–8,46 gramu. Skupina B má zřejmě původ už v Čechách; starší kusy mají jen hrboly a snad torques, mladší mušli, váha klesá na 7,19–7,66 gramu. Skupina C se vyznačuje prudkým poklesem váhy ze 7,17 na 6,53 gramu a kolísavou ryzostí a je poslední, kterou lze klást do Čech. Skupina D, občas s nápisem BIATEC, se vyskytuje už jen v Podunají.

Statér se dělil na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny. Výrobu dokládají nálezy z oppid: odvážený kov se nasypal do důlků v hliněné destičce, roztavil v plameni a vzniklý střížek se razil mezi dvěma razidly, spodním kotoučovitým a horním válcovitým. Přesto šlo o peníze velké hodnoty – zlatý statér nebyl drobnou mincí na trh, ale prostředkem pro velké platby, dary a prestiž. Pro běžnou směnu razili Keltové v Čechách drobné stříbrné mince o váze kolem půl gramu a průměru jen čtyř až pěti milimetrů, s koníčkem na jedné straně a vypouklinou na druhé. Protože se jich nejvíc našlo na Hradišti u Stradonic, říká se jim mince stradonického typu.

Bójové a oppidum Stradonice

Ražba keltského zlata v Čechách se tradičně připisuje Bójům. Jejich jméno přežilo v latinském názvu Boiohaemum, který zaznamenali antičtí autoři, a odtud v dnešním Bohemia či Böhmen. Antická zpráva připomíná, že Bójové kdysi odrazili vpád germánských Kimbrů. Část dnešních badatelů ale upozorňuje, že spojení mincí s Bóji stojí na ztotožnění Boiohaema s Čechami a že „bójské“ je spíš zavedené označení než doložený fakt.

Od 2. století př. Kr. vznikala v Čechách oppida – rozlehlá opevněná sídla s řemeslnými dílnami, obchodem a mincovnami: Závist, Stradonice, Hrazany, Nevězice či Třísov. Nejznámější oppidum v okolí Podmokel leží na vrchu Hradiště u Stradonic u Nižboru, vzdušnou čarou asi dvacet kilometrů po proudu Berounky. Hradba obepínala 90,3 hektaru; osídlení vzniklo po polovině 2. století př. Kr., opevnění kolem roku 120 př. Kr. a oppidum zaniklo nejspíš v letech 40–25 př. Kr. Hospodářství českých oppid stálo na zlatu a grafitu, ve Stradonicích se zpracovával i jantar dovážený po jantarové stezce. Hradiště zkoumali archeologové opakovaně – výsledky svých vykopávek publikoval roku 1903 Josef Ladislav Píč, další rozsáhlý výzkum proběhl roku 1981.

Stradonice jsou jedním z mála míst, kde je ražba keltských mincí doložena přímo: našly se tu hliněné destičky s důlky a stopami zlata i jemné mincovní vážky. Dne 2. srpna 1877 tu jeden z místních, kteří v době hospodářské krize vykopávali staré kosti pro výrobu kostního uhlí do cukrovarů, narazil na depot asi dvou set duhovek; uvádí se i počet až osm set. Zpráva vyvolala zlatou horečku, lidé překopali celé hradiště, ale našli už jen jednotlivé mince. Velká část stradonických nálezů skončila v obchodu se starožitnostmi a dnes je v muzeích v Praze, Vídni, Berlíně a Drážďanech.

Mince stejného typu jako v Podmoklech se na Hradišti nacházely odedávna, a proto se oba nálezy často spojují: podmokelské duhovky mohly vzniknout ve stradonické mincovně. Je to pravděpodobné, ale ne prokázané. V Čechách existovalo víc mincovních míst a soupis všech podmokelských kusů, který by srovnání umožnil, zatím chybí.

Proč někdo zakopal kotel zlata

Poklad se do země dostal kolem poloviny 1. století př. Kr., v době, kdy se keltský svět ve střední Evropě rozpadal. Na přelomu 2. a 1. století př. Kr. odešla část Bójů do dnešního jihozápadního Slovenska a západních Uher, kde vzniklo jejich centrum u Bratislavy, a další skupina se roku 58 př. Kr. vydala s Helvéty do Galie. Podunajští Bójové kolem let 60–40 př. Kr. podlehli Dákům. V Čechách mezitím rostl tlak germánských kmenů a kolem přelomu letopočtu zemi ovládli Markomani. Oppida jedno po druhém zanikala. Kdo kotel ukryl a proč, nevíme a nejspíš se to už nedozvíme.

Nabízejí se tři výklady. První počítá s úkrytem majetku v nebezpečí, ke kterému se majitel už nevrátil. Druhý vidí v kotli obětinu: nádoba se zlatým šperkem připomíná jiné keltské dary božstvům, třeba bronzový kotel s asi dvěma tisíci bronzových šperků uložený do léčivého pramene u Duchcova. Třetí upozorňuje na samotné množství zlata – tisíce statérů přesahují majetek jednotlivce i obchodníka, a proto mohlo jít o pokladnu kmene nebo svatyně. Ani jeden výklad nález sám nerozhodne. Jisté je jen to, že nikdo z těch, kdo kotel zakopali, si pro něj nepřišel.

Voigt, Fiala a první bádání o pokladu

Z Podmokel se zachránilo málo mincí, ale hodně poznání. Ještě v roce 1771 vydal piarista Mikuláš Adaukt Voigt (1733–1787) spisek Schreiben an einen Freund, „Dopis příteli“ o zlatých mincích nalezených u Podmokel na fürstenberském panství Křivoklát. Voigt se toho roku přestěhoval do Prahy, aby se mohl věnovat vědě, a podmokelské duhovky v něm označil za starobylé domácí ražby, ne za cizí mince zavlečené odjinud. Spisek doprovázela mědirytina s vyobrazením kotle a mincí.

Téhož roku začal Voigt vydávat Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen, první pokus o systematický popis českých ražeb, a nálezu v něm věnoval několik stran. Dílo vycházelo ve čtyřech svazcích až do roku 1787. Voigt, rodák z Litvínova, byl od roku 1747 členem piaristického řádu a v letech 1777–1783 profesorem dějepisu na vídeňské univerzitě a kustodem mincovního oddělení univerzitní knihovny. Bývá označován za zakladatele české kritické numismatiky a jeho jméno je mezi dvaasedmdesáti jmény české historie pod okny Národního muzea. Nálezem se v 18. a 19. století zabývali i další učenci, mezi nimi historik Gelasius Dobner a archeolog Jan Erazim Vocel; nikdo z nich ale celý nález neviděl, znali jen jednotlivé kusy.

Zásadní obrat přinesl až roku 1902 Eduard Fiala. Ve fürstenberském archivu v Donaueschingenu našel Růžičkova hlášení a podle nich sečetl, co lze doložit: asi 4 200 vypátraných mincí, ke kterým připočetl zhruba 800 ztracených. Došel tak k číslu kolem 5 000 mincí o váze přibližně 30 kilogramů, což podle něj odpovídalo i objemu kotle. Pozdější odhady vycházejí vyšší, 40 i 50 kilogramů a až 7 000 mincí, protože počítají i se zlatem dukátů z roku 1772.

Co zbylo z podmokelského pokladu a co o něm víme dnes

Z tisíců mincí přežilo jen několik desítek. Ve starých sbírkách, které vznikaly v té době, se objevovaly jen jednotlivé kusy – ve sbírce hrabat Nostitzů či ve strahovské po dvou až čtyřech, ve fürstenberské sbírce v Donaueschingenu jen několik. Část zřejmě putovala do císařské sbírky ve Vídni poté, co se Marie Terezie vzdala svého podílu. Největší soubory mají dnes vídeňský Mincovní kabinet a Národní muzeum v Praze, které uchovává asi dvě desítky mincí. U některých kusů ale není původ z Podmokel zaručen. Dochoval se i okraj kotle s držadlem, který uchovávaly fürstenberské sbírky na Křivoklátsku; jedno z držadel se dostalo do pražského muzea.

Moderní výzkum se vrací hlavně k pramenům. Roku 1957 zařadil Pavel Radoměrský poklad do celostátního soupisu nálezů keltských mincí a roku 2013 dostal vlastní heslo v Encyklopedii pravěkých pokladů v Čechách. Téhož roku ukázal Jiří Militký z Národního muzea, že slavná rytina z Voigtova spisku vznikla v téže dílně jako o deset let starší rytina v knize Gelasia Dobnera a částečně ji kopíruje. Některé vyobrazené mince proto z pokladu vůbec nepocházejí a rytina vypovídá o obsahu nálezu mnohem méně, než se dřív myslelo. Roku 2016 byl publikován zápis ze zvíkovecké pamětní knihy, který do té doby badatelé přehlíželi.

K 250. výročí nálezu vydal v roce 2021 archeolog Martin Čechura publikaci o podmokelském pokladu. I ona konstatuje, že poklad dodnes nemá moderní a úplné vědecké zhodnocení a že chybí i úplný seznam dochovaných mincí rozptýlených po sbírkách celé Evropy. Mnohé tedy zůstává otevřené – včetně odpovědi na otázku, kolik mincí kotel původně obsahoval.

Místo nálezu dnes

Místo nálezu označuje skromný kamenný pomníček s vytesaným letopočtem 1771. Stojí ve stráni nad levým břehem Podmokelského potoka asi 700 metrů severovýchodně od vesnice, v údolí, které se svažuje k Berounce. Obec okolí pomníčku upravila a doplnila tabulí s popisem událostí; k 250. výročí v červnu 2021 si Podmokly nález připomněly slavností s přednáškami a kulturním programem.

Podmokly jsou dnes obcí v okrese Rokycany; katastrální území nese název Podmokly nad Berounkou. Historické jádro vesnice je vesnickou památkovou zónou. Pomníček ohrazený dřevěným plotem připomíná místo, kde podemletá stráň na několik dní proměnila hladovou ves v místo, kde se podle tradice platilo zlatem.

Antické mince z našeho e-shopu

Zlato, které prošlo kelímkem dvakrát

Poprvé v keltské dílně, kde se z rýžovaného kovu staly statéry, podruhé o osmnáct století později v pražské mincovně, kde se z nich staly dukáty. Mezi oběma tavbami leží celý příběh: neznámý majitel, který kotel zakopal a už se pro něj nevrátil, hladová vesnice, která zlato na pár dní držela v rukou, a kníže, kterého podle všeho zajímala víc hodnota kovu než stáří mincí.

Ztráta je nevratná, a přesto nebyla zbytečná. Podmokelský nález přiměl Mikuláše Adaukta Voigta k jedné z prvních odborných prací o keltských mincích u nás, Fialovo pátrání v archivu ukázalo, jak přesně lze ze suchých úředních hlášení zrekonstruovat osud pokladu, a dnešní badatelé se k němu stále vracejí. Z největšího pokladu zlatých mincí, jaký kdy česká země vydala, tak zbylo několik desítek duhovek, vzácný knížecí dukát a hromádka úředních papírů – a z nich se dodnes skládá obraz keltského mincovnictví v Čechách.

Miroslav Uďan